Rozhovory s absolventy – Klára Koběrská

Co Vás přivedlo k takto specifickému tématu, kterému se většinou nikdo příliš nevěnuje a dostupných materiálů není právě nazbyt?

Hlavně jsem chtěla dělat něco praktického směrem do laboratoří. Absolvovala jsem první semestr speciální pedagogiku, kde jsme měli vytvořit myšlenkovou mapu konkrétního studenta se zdravotním či psychickým omezením. Jedním z nich byl i nevidomý student. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že by mě strašně zajímalo, jak vypadá laboratorní práce pro nevidomé. V chemii je praktická výuka v laboratoři zásadní. Většinu pokusů děláme demonstrativně nebo je provádějí sami žáci a vždy se soustředíme na zrak – pozorujeme barevné změny, var, rozpouštění či kondenzaci. U nevidomých je to velmi obtížné. To mě inspirovalo, a tak jsme s paní doktorkou Švandovou začaly něco vymýšlet a pak už to šlo rychle.

Máte nějakou osobní zkušenost s prací se zrakově postiženými žáky nebo se žáky, kteří mají nějaké jiné omezení?

Tohle je vlastně ta nejzábavnější část, protože v podstatě ne. Dostala jsem se k tomu právě proto, že jsem s tím žádnou zkušenost neměla a přišlo mi to jako neprobádaný svět. V životě jsem se samozřejmě s nevidomými setkala, člověk na ně sem tam narazí, takže jsem o jejich světě něco věděla. Ve školství nebo při vedení dětí jsem se ale nedostala dál než k práci s lehce slabozrakými.

V návaznosti na předchozí otázku, když jste svoje pokusy ověřovala v praxi ve spolupráci s Biskupským gymnáziem v Brně, objevilo se při tom něco, co vás výrazně překvapilo nebo nečekaně zaujalo?

Ještě před tvorbou pracovních listů jsem v rámci rešerše navštívila několik škol pro zrakově postižené, abych zjistila, zda má smysl toto téma zpracovat a zda je po materiálech poptávka. Právě tam jsem zažila větší překvapení než při samotném ověřování. Dozvěděla jsem se, že svět nevidomých je mnohem širší, než jsem čekala, i v oblasti chemie. Spousta učitelů si dovolí dělat velmi zajímavé pokusy na vysoké úrovni – jen je potřeba soustředit se na jiné vjemy než zrakové. Tepelné změny jsou problematičtější, ale vše, co lze slyšet nebo nahmatat, je proveditelné. To byl pro mě největší šok. Mnoho známých pokusů lze využít, jen je třeba upozornit studenty, že sledují jiné jevy než barevné změny. Na Biskupském gymnáziu mě nejvíce fascinovalo nadšení studentů, kteří nevidomí nebyli a tuto roli si jen zkoušeli. Hodinu si dlouho pamatovali a během roku mi ji několikrát připomněli. I na konci školního roku přesně vzpomínali, jak byli „slepí“, že to bylo super a že si z toho hodně odnesli. Mělo to tedy pozitivní dopad nejen na sociální uvědomění, ale i na samotnou výuku.

Prozradila byste nám, zda se mezi známými experimenty – u nichž se obvykle spoléháme hlavně na zrak – našel takový, který byl při praktickém ověřování pro vás i pro studenty obzvlášť zajímavý nebo přínosný?

Všechny experimenty byly spíše „hraní“, ne něco vysoce praktického nebo na vysoké chemické úrovni. Právě to ale studenti nejvíc oceňovali. Zkoušela jsem různé pokusy s několika skupinami, takže nemám úplné srovnání. Velký úspěch mělo rozpouštění želatinového medvídka v ovocné šťávě – studenti o něm mluvili i druhý den při hodnocení, hlavně proto, že se celý pokus dá dobře nahmatat. Další velmi úspěšný experiment byl kinetický písek v celku směsi. Zajímavé bylo nejspíš už jenom to, že je to nějaká hmota, se kterou si můžou pohrát. 

Kde mají tyto, na první pohled hravé experimenty, své místo ve výuce? Jak je zařadit tak, aby nepůsobily jen jako „zábavná cvičení“, ale podporovaly chemickou praxi smysluplně?

Letos jsem stejné úlohy používala v přírodovědných cvičeních. Zařadila jsem je ze dvou důvodů. Učím septimy (třetí ročník čtyřletého gymnázia, pozn. redakce), které už mají za sebou rok přírodovědného cvičení a ovládají základní techniky, takže se hodí hravé opakování základních technik. Například opakovali filtraci, ale stavěli filtrační aparaturu poslepu – museli vědět, co hledají a vyznat se v laboratoři.

V tematickém bloku o směsích je úloha na dekantaci čaje – odborný název neznají, ale techniku ano. Kinetický písek mám také ve směsích, takže se dá využít i na nižším gymnáziu nebo ZŠ. Na vyšším gymnáziu lze v rámci separačních metod ukázat, že některé směsi odseparujeme snadno, jiné už ne.

Nenewtonovskou kapalinu jsem zařadila v tématu změny podmínek a jejich vlivu na průběh reakcí. Studenti sami připravovali směs škrobu a vody a museli správně namíchat koncentraci, takže bylo klíčové chápat pojem koncentrace a umět s ním pracovat.

Hlavní přínos není o učivu nebo o informacích, ale o tom, že si procvičí svoji zručnost v laboratoři, která je dnes hodně velký problém pro studenty.

Spolupráci vám poskytla také maminka nevidomého žáka, která měla možnost seznámit se s vašimi materiály. Jaká byla její zpětná vazba? Přeci jen je to člověk, který tuto problematiku zná z každodenní zkušenosti a může nabídnout velmi cenný pohled.

Upřímně jsem doufala, že mi maminka nevidomého žáka dá podnětné návrhy, kam materiály posunout. Napsala mi ale samé „výborné, skvělé, dokonalé, nemám co dodat“.Takže to pro mě byla příjemná pozitivní zpětná vazba.

Měly jsme na sebe kontakt přes centrum Terezias, se kterým jsem taky konzultovala některé podněty. V centru Terezias mi dali kontakt na tuto paní, protože sama vyrábí pomůcky pro svého nevidomého syna a dobře se orientuje v přírodovědných předmětech. Doufala jsem, že mi nabídne nový pohled. Její zpětná vazba mě ale velmi potěšila – materiály ocenila a řekla, že by je sama ráda používala.

Měla jste při vstupu do tak neprobádaného tématu nějaké obavy? Naplnily se, nebo se ukázaly jako zbytečné? A které části tvorby práce byly nejnáročnější?

Do projektu jsem šla s nulovými očekáváními a říkala si, že v nejhorším vymyslíme jiné téma. Jediná obava přišla v půlce prvního ročníku magisterského studia, kdy se mi naskytla pracovní nabídka. Bála jsem se, zda zvládnu dokončit studium včas a zároveň učit na půl úvazku. Ale díky tomu, že se mi podařilo napsat většinu diplomové práce přes prázdniny, tak se obava rychle rozptýlila.

Máte ve své práci nějakou část, na kterou jste opravdu hrdá?

Řekla bych, že nemám žádnou konkrétní část. Nejvíc mě baví, když znovu provádím laboratorní úlohy se studenty. Jejich zpětná vazba mě těší nejvíc. Jsem ráda, že moje práce není jen něco, co bych mohla poslat učitelům po republice, kteří učí nevidomé nebo slabozraké, ale že je to i něco, co můžu dát svým vlastním studentům.

Změnila tato zkušenost váš pohled na výuku chemie nebo laboratorní cvičení?

Hlavní změna je, že jsem se mnohem víc zaměřila na pozorování.To využívám i v biologii, kde nejde tolik o manuální úkon, ale o pozorování objektu a rozpoznání jeho znaků. Naučilo mě to zamyslet se nad tím, co chci pozorovat, a zda v pokusu opravdu vidím to, co potřebuji.

Uvědomila jsem si také, co skutečně znamená, když se o látce řekne, že je bezbarvá, bez chuti a zápachu. U oxidu uhličitého to zní jako obecná poučka, ale teprve když člověk přemýšlí, jak jej může smyslově vnímat, dojde mu, že zrakem ani čichem to nejde. Zato bublinky vznikající při reakci s jedlou sodou lze nahmatat – a tím vlastně „ucítit“ plyn.