Rozhovory s absolventy – Zdeněk Kadeřábek

Proč jste se chtěl stát učitelem? Inspiroval vás k tomu někdo na vaší cestě vzděláváním?

Určitě mě někteří lidé inspirovali, ale učitelem jsem chtěl být už od základní školy. Už když jsem chodil na první stupeň a třeba jsme se učili psát, učil jsem psát i rodiče. Vždycky jsem chtěl někoho učit, něco mu vysvětlovat.

Pak se jenom měnily předměty. Prvně mě bavila chemie, protože jsme měli super chemikářku. Dělal jsem různé chemické soutěže, ale když chemikářka odešla na mateřskou, začala mě bavit fyzika. Později jsem přemýšlel, co k fyzice přidat, a naskytla se matematika. Říkal jsem si, fyzika a matematika, to dohromady dává smysl. V současné době mě zase nejvíc baví matematika. Fyziku mám také rád, ale je obecně náročnější.

Takže možná díky tomu, že vám chemikářka odešla, jste se nakonec vydal cestou matematiky a fyziky. Na PřF působíte dodnes, a to v didakticky zaměřených seminářích. Vnímáte, že se studium učitelství od vašeho vlastního studování nějak proměnilo?

To určitě ano. V současné době se více klade důraz na praktičnost. Na fakultě učím například Praktický seminář z didaktiky matematiky (MUC85, pozd. red.), ve kterém probíráme, jak na tvorbu písemek, jak nad nimi přemýšlet, jak si nastavit pravidla mezi učitelem a žákem a podobně. Právě toto má smysl a dříve to součástí studia nebývalo.

Spolu s panem doktorem Kobzou učíte právě zmíněny Praktický seminář z didaktiky matematiky. Baví vás učit na vysoké škole?

Asi bych nechtěl učit na vysoké celou dobu, ale takto jednou týdně se mi líbí, že můžu poznat výuku i z jiného úhlu pohledu. S budoucími učiteli rozebíráme různá témata, a někdy si třeba řeknu, že v tomhle ohledu měli pravdu. Je to pro mě jiná forma zpětné vazby.​

Když si vzpomenete na své učitelské začátky, bylo pro vás tehdy něco náročné, ať už psychicky nebo časově? A zlepšilo se to časem?

Z hlediska učitelského povolání pro mě byly náročné tematické plány a jejich dodržování. Až po několika letech jsem si o prázdninách sedl a řekl jsem si: „funkce, tak ty budu učit takhle, mám na ně tolik a tolik hodin.“ Tohle jsem udělal až po několika letech, ale měl jsem to dělat od začátku a průběžně, protože bych najednou věděl, že na lineární funkce mám čtyři hodiny, ale já jim věnuji šest hodin, a pak nestíhám. Kdybych si průběžně zaznamenával, co bych měl osekat nebo přeskládat, nedělo by se mi potom pořád dokola, že nestíhám.

I když to může znít jako banalita, plánování práce je velmi důležité. A v tom můžu říct, že jsem se po letech zlepšil. Že se nestíhá, je běžné, ale přijde mi důležité rozplánovat si čas na začátku a po roce, po dvou si kriticky říct, zda to mělo smysl, jestli by nepomohlo nějak to proškrtat, aby to bylo přívětivější pro žáky, nebo naopak něco přidat.

Také bylo podstatné si ujasnit, co po žácích vlastně chci a co mám po nich vyžadovat. Musel jsem si rozvrhnout známkovací systém, určit si, z čeho budeme psát písemky a kolik jich bude. Přestože tyto systémy mohou být na jedné škole mezi učiteli podobné, trochu se vždy liší. A právě toto rozplánování se snažíme ukázat budoucím učitelům v Praktickém semináři z didaktiky matematiky, aby to potom mohli využít ve své práci.

Měl jste během studia na fakultě nějakou představu o učitelském povolání, o které se posléze ukázalo, že je to v praxi úplně jinak?

Já jsem hlavně nechtěl dělat chyby a nechtěl jsem být špatný v matematice a fyzice. Možná jsem čekal, že mě třídy budou chtít víc nachytávat, ale to se nestávalo, byli jsme mnohem více na jedné lodi, to bylo příjemné překvapení. Ale mění se to i s věkem. V pětadvaceti, když člověk nastoupí na školu, je studentům mnohem blíže, proto ho i více testují, ale zároveň jsou smířliví a odpustí chyby, když se k tomu učitel dobře postaví. Neočekával jsem, že nám tyto situace pomůžou ve vztahu. Mám spoustu absolventů z prvních let, se kterými jsme dodnes v kontaktu. Ani jsem nečekal, že z toho vznikne tolik přátelství.

A jaká je podle vás nejdůležitější vlastnost, kterou by měl učitel určitě mít?

Učitel by měl mít vysokou míru empatie, pochopení, ale i nadhledu, neměl by si brát všechno osobně. Doufám, že já ke studentům to pochopení mám. Například vnímám, že třeba žák nemá svůj den, tak mu nemusím hned něco vyčítat. Je velmi důležité chápat žáky jako lidi. A právě tyto osobnostní vlastnosti mi u učitele přijdou asi nejdůležitější. Tím nechci upozadit, že bychom měli být odborníky ve svých předmětech, ale to, že je někdo profesionál v matematice, ještě neznamená, že to žákům dokáže vhodnými způsoby předat.

Je něco, co byste z učitelského povolání nejradši vyřadil, bez čeho byste se klidně obešel?

To je jasné – opravování písemek (smích). Rozhodovat se, jestli dám studentovi jedničku, nebo dvojku, je zbytečná věc. Vždyť jednička a dvojka, to je skoro stejně dobrá známka. Snažil jsem se to „přehodit“ na studenty, aby se hodnotili sami, a tím pádem jsem se trošku zbavil zodpovědnosti a jen je řídím. Proto se snažím trošku odejít od známek k formativnímu hodnocení.

Takže byste chtěl přejít na formativní hodnocení?

Snažím se o to, ve škole jsme k tomu i trošku nuceni. Myslím si, že se mi díky tomu teď i u některých tříd daří, že se žáci snaží v něčem zlepšit, sami se pochválí, já je pochválím. Známka tam také je, ale chci se zbavit toho, že to musí být jednička. Proto to hodnocení směřuju na ně. Snažím se některé testy proložit tím, že si je žáci napíšou, sami opraví a zkusí se zamyslet nad chybami. Když třeba podváděli ve své přípravě, tak si uvědomí, že podváděli sami sebe.

Jak z vašeho pohledu vypadá typický student v roce 2025? Proměňují se studenti nějak v průběhu času?

Nějaká proměna u studentů určitě je. Učitel se teď musí mnohem víc snažit zaujmout. Když jsem byl na škole já, tak nám nemuseli moc vysvětlovat, proč se to máme učit. Mě to zajímalo, ale vlastně jsem věděl, že to musím udělat, a prostě jsem udělal, co mi řekli. Když jsem před patnácti lety nastoupil na Gymnázium Křenová, tak už jsem svým žákům musel vysvětlovat, proč co děláme, ale víceméně udělali, co jsem po nich chtěl. Ale teď, i kvůli tomu, že se na děti valí informace ze všech stran, si musím vydobýt místo v jejich pozornosti. Potřebuji je více zaujmout, mnohem více měnit styly práce během hodiny. Myslím si, že se v tomto smyslu mění doba, že už učitel nemůže čtyřicet pět minut dělat stejnou věc, ale musí často změnit flow hodiny.

Na druhou stranu, kdybych měl mluvit o dnešním studentovi nebo studentce, tak díky tomu, že mají umělou inteligenci a různé vyhledávače, když se chtějí něco naučit, jdou do toho a umějí toho opravdu hodně. Obdivuji jejich znalosti v různých směrech. Mají všeobecný přehled, jako jsem měl dříve i já, ale navíc má každý jeden nebo více směrů, které má mnohem více nastudované, nad rámec školy. Takže v tomto smyslu se na to dívám pozitivně, protože si myslím, že odborně budou dobří. Studenti v dnešní době nezahazují příležitosti, které mají.

Čemu jste se během volna věnoval? Cestoval jste?

Ano, cestovali jsme do Thajska, Laosu, Kambodži, ale to byly jen asi tři měsíce v zimě. Většinu času jsme byli prostě doma a dělali jsme věci, které normálně neděláme. Měl jsem čas, připravoval jsem si i věci do školy, ale nebylo to pod nějakým tlakem. Já jsem teda i trošku docházel do školy, máme tam třeba technický kroužek, který jsem předal žákům, aby ho řídili beze mě, ale chtěl jsem je v tom nějak podporovat i svou přítomností. Říkal jsem si, mám čas, tak proč bych tam nemohl jít.

Během celého roku jsem načerpal taky různé informace ze sebepoznávacích podcastů, a vlastně jsem se mohl posunout i v tom, na co jsem normálně neměl čas. Já jsem i kariérním poradcem, takže jsem měl prostor promyslet si i tuto oblast. Ale věnoval jsem se třeba i svým předmětům.

To nás přivádí k tomu, že děláte i spoustu věcí navíc – třeba známou Brněnskou logickou hru BRLOH.

Ano, Brněnskou logickou hru pořádáme s Petrem Pupíkem a dalšími kamarády (učiteli i neučiteli) už minimálně 15 let. Když jsme odešli z vysoké školy, tak jsme si říkali, že zkusíme udělat nějaký seminář pro žáky. Takže to je spíše volnočasová aktivita, není to povinnost, ale vymýšlení úloh sebere chvíli času.

Kde berete inspiraci pro tvorbu takových úloh?

Já jdu většinou do matematických věcí, u nich je to snazší. Najdu úlohu, která je třeba moc těžká, a zkusím ji zjednodušit. U těch kreativnějších většinou přemýšlím, co dát dohromady a nazvat nějakým pojmem. Nakonec to může být třeba zapsáno do nějakého obrázku. Vlastně je to směsice náhodných asociací. Člověk musí mít pořád nějakou inspiraci okolo.

Na závěr se obvykle ptáme, jestli byste měl nějakou radu pro studenty učitelství, kteří se chystají do praxe. Co byste jim doporučil?

Studenti učitelství by si měli uvědomit, že jsou v matematice (nebo jakémkoli jiném předmětu, který budou vyučovat) dobří. Hodně lidí se bojí toho, že selžou, ale to je neopodstatněné. Z vysoké školy přijde absolvent odborně dobře připraven. Na naší škole (a myslím si, že zpravidla i na ostatních) je novým učitelům nabízena pomoc starších učitelů a opravdu ji klidně mohou využít. Nemusí se bát jim říct. Nováček si někdy může myslet, že bude zkušenějšího učitele svými dotazy otravovat, ale oni jsou připraveni maximálně pomoci. Zkušenější učitelé se také nechtějí vnucovat, ale každý učitel se o svém povolání rád baví a rád pomáhá. Když uvedu příklad, často nejde o to, jak vést hodinu, ale spíš o to, co z dané látky druhý člověk považuje za důležité probrat a na co je třeba si dát pozor. Někdy člověk až z druhého pohledu získá nadhled.

Učitelé se nesmějí bát svého selhání. Když se něco stane, tak ho studenti většinou podrží, a při upřímné reakci u nich často i osobnostně vzroste. Také je podstatné snažit se spolupracovat s ostatními učiteli a ptát se jich. I když mu to může připadat „blbé“, tak to „blbé“ není a mladému učiteli to často i ušetří čas, kterého je vždy málo.

Obecně to beru tak, že učitelství je dobré povolání. I po patnácti letech mě pořád baví, přestože pokaždé z jiného úhlu. Někdo by si možná řekl, že je toto povolání monotónní, ale není. V každé etapě života člověk řeší jiné věci.

Děkujeme za rozhovor.