Rozhovory s absolventy – Vladimíra Šťastná

My se teď nacházíme na Jarošce (Gymnázium Brno, třída Kapitána Jaroše), takže se Vás nemusím ptát, kde učíte. Vy jste ale před učitelstvím u nás na PřF vystudovala i architekturu, takže učení nejspíš nebylo Vaší původní vysněnou kariérou. Jak jste se od architektury dostala k učení a jaká byla ta cesta, která Vás dovedla až sem, na Jarošku?

Začala jsem v šestnácti doučovat matiku a to mě hodně bavilo. Ještě předtím jsem vedla děti v oddíle, takže bych řekla, že tohle společně mě nasměrovalo k učitelství, jen jsem to tak nevnímala. Po střední jsem čtyři roky studovala architekturu, kde jsem si uvědomila, že mě práce s počítačem nenaplňuje a že mám radši práci s lidmi. A protože mě doučování bavilo, začala jsem studovat učitelství.

Na Jarošku jsem se dostala tak, že sháněli záskok za jednu kolegyni fyzikářku, která šla na mateřskou. Já už jsem tu dřív učila pár týdnů matiku jako záskok, takže už se mnou měli zkušenost. Navíc jsem absolventka Jarošky, dokonce jsem vedla školní parlament a byla jsem tu v těch posledních letech ještě jako studentka dost aktivní, tak si mě pamatovali.

Mě hlavně zaujalo, že jste tak zběhla z té architektury, protože určitě nebylo jednoduché se tam dostat. Navíc, Vy jste nezběhla, protože byste byla neúspěšná, ale dodělala jste tam titul a ještě dostala nějakou cenu. Takže to musela být dost vědomá a možná i vnitřně náročná volba, ne?

Já jsem to měla tak, že na Jarošce mě studium bavilo. Ne všechny předměty, takový dějepis mě nenaplňoval, ale když jsme měli matiku, tak jsem v hodinách byla nadšená, každou hodinu jsem poslouchala a říkala jsem si, jak je to super, že mě to baví. Když jsem potom šla studovat architekturu, postupně jsem zjistila, že z ničeho, co se tam učím, kromě výtvarných předmětů, nemám radost. U půlky výkresů jsem netušila, jestli to mám dobře… a došlo to do momentu, kdy jsem necítila uspokojení z té práce, kterou dělám. Navíc já jsem mívala ráda to pochopení, co dělám, proč to tak dělám. A to tam nebylo. Oni nás neučili, abychom to chápali, oni řekli: „Železobetonová výztuž do sloupu se počítá takhle, tady máte vzorec.“. Tak to byly momenty, kdy jsem necítila, že bych věděla, co a proč dělám.

Už na konci prváku jsem cítila, že to není ono, ale pak jsem dostala právě školní cenu za jeden projekt, tak jsem si řekla, že když už mám tu cenu, tak bych tomu měla ještě dát šanci. Jenže pak byl druhák, třeťák, to jsem zase dostala šanci jet na Erasmus, a tam už to byla taková poslední kapka. Byla jsem v Kodani, zkušenost být v Dánsku byla moc pěkná, ale ta práce byla dost vyčerpávající. Hodně hodin jsme nadpracovávali, odevzdávali jsme projekty, trávili jsme tam víkendy. V praxi by to pak bylo stejné a já jsem si řekla, že takhle ale žít nechci. Tak jsem v květnu odletěla na přijímačky na přírodovědu, pak jsem se tam vrátila, dodělala tu stáž, obhájila bakalářku… dokonce jsem na architektuře začala ještě studovat magistra, protože jsem nevěděla, jestli na to učitelství matika + fyzika mám, tak jsem radši začala oboje, ale v půlce semestru už jsem viděla, že to nezvládnu, a musela jsem si vybrat.

Takže jste šla do rizika… nebo jste po půli semestru viděla, že učitelství bude pohoda?

Ne, to určitě ne, ale strašně mě to vtáhlo. Měla jsem z toho pocit, že i ti učitelé jsou zapálení, že je baví učit a dělají to rádi. A cítila jsem dobrý vztah s lidmi, kteří nás učí. Po čtyřech letech na technické škole, kde vlastně nikoho moc nezajímá, jestli to někdo chápe, hlavně ať jsou ty výkresy hotové, jsem najednou znovu zažila, že vyučujícím záleželo na tom, abychom to chápali. A to mě bavilo, takže to jsem chtěla dělat dál.

Učitelství jste dostudovala zdárně, dokonce se třemi obory. Potom ale někdy přišlo 1. září a z Vás se stala středoškolská paní profesorka na plný úvazek. Překvapilo Vás v té práci něco, přestože už jste měla nějaké zkušenosti s tím doučováním a záskoky?

Já jsem měla předtím už částečné úvazky. Nejdřív jsem byla na stavárně na Kudelově, kde jsem učila deskriptivu. Tam jsem měla menší skupiny, ne celou třídu, a měla jsem z toho pocit, že žáci jsou vděční, když viděli, že je to chce někdo opravdu naučit, protože předtím tomu vůbec nerozuměli. Ale byla jsem tam krátce, takže to nebyla plná zkušenost. Potom jsem učila na ZŠ Labyrinth, ta byla taky dost jiná, protože to je soukromá základka. A pak už přišla Jaroška, kde už jsem to znala, už jsem tu byla.

A zaskočilo Vás po nástupu něco? Nějaké wow, které člověk nečeká, když s prací učitele začíná.

Byla jsem zvyklá z doučování, že je celkem snadné dítě vtáhnout do toho, co děláme. A ty „moje“ děti byly motivované i samy o sobě. Ale potom v té třídě už to s tou motivací samozřejmě bylo úplně jiné. Tam bylo vidět, že někdo poslouchá, protože ho to zajímá, někdo poslouchá, protože má ke mně dobrý vztah, někdo poslouchá, protože prostě poslouchá všechny učitele, a pak jsou tam ti žáci, kteří motivovaní nejsou. Snad v každé třídě nějací takoví jsou. Na to jsem vůbec nebyla připravená, jak pracovat s lidmi, kteří nejsou motivovaní. Nevím, jak je vtáhnout, ani já osobně, ani tím předmětem. Bavila jsem se o tom s kolegy a ti říkali, že někdy to prostě nejde. Že to rozhodnutí je stále v rukou toho studenta.

Takže šok byl z toho, že to nezajímá všechny?

Jako ne úplně šok, já jsem nad tím asi nijak nepřemýšlela, ale spíš to vidím jako takovou výzvu pro sebe. Ne nutně všechny zaujmout, to nejde, ale spíš se s tím dokázat srovnat, že to tak je, a pracovat s tím. Ve mně je nějak přirozeně taková potřeba, že chci něco naučit každého, ale když ta druhá strana nechce, tak to holt nejde.

Máte nějaké zásady, které dodržujete, aby Vám zbyl čas i na ten mimoškolní život?

Já jsem si nastavila, že v sobotu nepracuju, a snažím se to dodržovat, jak nejvíc můžu, ale někdy to prostě dodržet nejde. Třeba celé Velikonoce jsem chystala maturitní písemku z deskriptivy. A nevidím to jako moc dobré, protože v posledních měsících mi přišlo, že už mě to vede k úplnému vyčerpání. Takže se snažím striktně dodržovat tu volnou sobotu, ale v neděli už si stejně dělám přípravy na pondělí. A v pátek sice nepracuju do šesti večer, jenže po šesti hodinách výuky už jsem tak unavená, že bych stejně nezvládla nic dalšího.

Když jste přišla do praxe, cítila jste se na tu profesi připravená?

Odborně ano. Ale chyběly mi komunikační dovednosti, jak pracovat s dynamikou ve třídě, jak řešit problémové situace… takové ty soft-skills, o kterých se mluví až v posledních letech. Ale zase jsem měla zkušenosti i z oddílu, takže jsem se v tom postupně nějak našla. Taky jsem četla knížku Nenásilná komunikace, která teď hodně frčí, takže jsem si i sama přizpůsobila jazyk a celkem jsem se naučila vysvětlovat studentům například to, proč nechci, aby půlka třídy mluvila, když mluvím já.

Přesto je pro mě někdy těžké být na žáky přísnější a vysvětlit jim – a to i ne příliš nenásilně –, že teď mají být ticho. A učím se to postupně, protože vidím, že když mám třídu už 4 roky, tak se drobnosti, které na začátku nepodchytím, stupňují. Moji původní primáni jsou teď v tercii, takže v pubertě, a hrozně kecají. Už jsem s nimi měla několik takových rozmluv, respektive jednu větší rozmluvu a několikrát už jsem musela zvýšit hlas a připomenout, že když mluvím, tak nebudou mluvit oni, protože když jsem se to snažila dělat tím vysvětlovacím jazykem „prosím“, „mohli byste…?“, tak to funguje na pár minut a další hodinu je to znovu. A je velmi vyčerpávající dělat to pořád dokola.

A důrazná rozmluva fungovala?

Ne úplně napořád, ale v tu chvíli jsem jim potřebovala vysvětlit, že už je to opravdu moc, a řekla jsem jim, že když to takhle bude dál, tak je začnu zkoušet za trest. A pak jsem si uvědomila, že to není model komunikace, který bych chtěla, ale zase když to bude potřeba, tak to tak asi klidně udělám. Není to nic strašného, ale nerada bych všechno řešila takto.

Dávala jsem jim i takový dotazník, ve kterém jsem zjišťovala, kdy začínají mluvit – když je to pomalé, když je to moc rychlé, když se ztratí, atd. Takže jsem je tak nechala, aby mi popsali, kdy se to děje, a něco jsem si z toho i odnesla.

A ta rozmluva byla hlavně proto, že já tam nechci být za tu naštvanou, která jen řekne „takhle ne a bude to jinak“, protože to stejně nefunguje. Učitel už nemá tu autoritu, jak to bývalo dřív. Je to jiné, i výchova dětí je jiná, takže s nimi musím mít i nějaký vztah. A to jsem viděla na letošních čtvrťácích, my jsme se bavili o něčem, co se dělo ve škole, a oni mi řekli: „My ale neuznáváme ten autoritářský způsob komunikace ze strany někoho, kdo je tady nad námi, ať už ze strany učitelů nebo vedení. My toho člověka neznáme, tak ho nepotřebujeme respektovat.“ A to je něco úplně jiného, než jak jsem byla vychovaná já. Takže tady vidím změnu v myšlení nové generace. Na tohle mě třeba vysoká škola nemohla připravit, protože na to sama není připravená, ale ve třídě se to děje.

To dost řeší naši studenti, jak si při přechodu do praxe získat a udržet autoritu a respekt a jak s tím pracovat. Takže za Vás je hlavní navázat se třídou vztah?

To mi určitě přijde důležité, ale na druhou stranu si myslím, že učitel si musí být sám vědom své role a svých hranic, což taky není jednoduché. Aby měl s žáky přátelský vztah, ale zároveň byl ten, kdo ve třídě drží bezpečí a hranice. Tak to je pro mě zatím taková neznámá. Zatím to celé drží na tom vztahu, ale až nebudu mít buď tak dobré třídy, nebo ten vztah nepůjde tak navázat, tak pak nevím, co budu dělat. Není to jednoduché. Ale je to důležité.

A dokonce mi žáci ve zpětné vazbě psali, že mám být klidně přísnější, třeba na ten hluk. Že jim víc vyhovuje, když jsou pravidla jasná, než nejasná, takže i oni sami tu autoritu chtějí. A jiní teda zase oceňovali současný přístup, takže zase to není jednoznačné, každému vyhovuje něco jiného.

Co je potřeba dělat, aby člověk nebyl příliš unavený a nevyhořel? Udává se, že kritické období je po prvních 2-3 letech, po těch spousta učitelů odchází, protože vyhoří. Ale to už jste překonala, tak měla byste nějaký tip, co proti vyhoření dělat nebo jak se nabíjet?

No určitě něčím jiným než tou prací. To je úplně stoprocentní věc. Člověk si prostě musí najít nějaké své základní stavební kameny mimo práci, protože v práci se pokaždé něco pokazí, ať už je to nějaká drobnost, špatný den s nějakou třídou nebo teď zrovna mám pocit, že jsem vyčerpaná, a hodně mi pomáhají dobré vztahy v životě s dalšími lidmi nebo třeba sport. Hodně jsem sportovala v dětství, pak na vysoké vůbec, a teď když se k tomu vracím, tak si uvědomuju, že tělo pohyb opravdu potřebuje, aby fungovalo. Je to přísun endorfinů, cítím se pak dobře, a dokonce když se jdu projít nebo si jdu zaběhat a pak se vrátím domů, tak mám tu hlavu tak čistou, že se na problém, který jsem předtím řešila, podívám úplně jinak a vlastně to najednou ani není takový problém.

Takže bych řekla, že člověk se musí především starat o sebe, o to jak jí, jak spí, jestli se hýbe, jaké má vztahy. Aby to potom, když se v práci něco kazí, nebyl jeho celý svět, co se kazí.

No a co třeba nějaké třídnictví, už bylo? Nebo jiné takové povinnosti?

Ne. Já jsem byla zatím jen zástupce třídního, teď to končí, a byla jsem s tou třídou sice možná víc než jejich třídní, ale nemusela jsem řešit ty třídnické záležitosti, papírování a tak. Společně s třídním jsme dělali nějaké třídnické hodiny, a to mě hodně bavilo, protože to byla zážitková pedagogika, k níž mám vztah i skrz tábory a také skrz letní kurz Odraz pro učitele od Prázdninové školy Lipnice, který byl skvělý. Bylo to trošku jiné než formální vzdělávání, a nejspíš i díky tomu to má velký přesah do smyslu té učitelské práce. Přijde mi, že se studenty je důležité dělat ve škole i jiné aktivity než jen vzdělávací, aby si mezi sebou ve třídách vytvářeli dobré vztahy, protože pak jim je tam líp a i učitelům se tam lépe učí, když spolu oni fungují dobře.

Takže na sobě i dál pracujete, co se týče nějakého toho dalšího vzdělávání pedagogů?

To ano, a mně i přijde, že mě pořád baví se vzdělávat. Takže když jsme tu měli přednášky o hodnotovém vyučování, to jsme zrovna řešili na nižším gymnáziu, že v žácích chceme rozvíjet třeba odolnost, tak jsem se cítila hodně naplněná – to jsme se my vzdělávali o tom, jaký smysl mají hodnoty pro nás a jak je předávat dál. Protože přímo z té výuky často neodcházím naplněná z toho vzdělávání studentů. Často odcházím spíše s pocity jako „no, tak tohle by mohlo být příště lepší, ale tohle nebylo tak špatné…“. A jen z mála hodin jsem šla s tím, že to byla hodina mých snů. To se navíc stalo ve chvíli, kdy jsem dělala něco jiného, než byla klasická výuka. Tehdy jsem studentům nachystala aktivitu, kde si měli stanovit cíl a za tím si jít. Věnovala jsem tomu jednu hodinu matematiky a za měsíc jsme to vyhodnocovali. Přišli mi za to poděkovat žáci, kteří jindy vůbec nedávají pozor. Že prý to byla nejlepší matematika, kterou jsme měli. Ona to nebyla matematika 😃 Ale dávalo jim to smysl.

Ale tohle je obecně asi dost těžké, ne? Ve smyslu, že většinou si učitelé stěžují, že se nestíhá, tady jsme museli udělat tohle, takže nemáme čas na tu látku… Tak kde na to ten čas vezmete?

Tady jsem si prostě řekla, že to udělám, po tom, co jsem přijela z toho letního kurzu pro učitele. Bylo to hned po prázdninách, na začátku září, takže jsem nějaký skluz ještě nepociťovala. Já skluz mívám, ale pak zase některé učivo udělám rychleji a tím se to srovná. Ve čtvrťáku jsme skluz neměli, tam jsme si to mohli dovolit. Přišlo mi to důležité a byly to jen dvě hodiny.

Zpětně si uvědomuji, že jsem se snažila v hodinách stihnout co nejvíc a procvičit látku, a studenti mi pak ve zpětné vazbě psali, že by radši ocenili, kdybychom u některých věcí nedělali třeba tolik příkladů, ale šli více do hloubky… nakonec je to o tom, jak si to učitel nastaví, co je podle něj důležité.

No a Vy jste hovořila o tom, že je důležité navázat vztahy a bezpečí ve třídě, což je hezké, ale pro spoustu lidí to může být jen prázdná fráze. Tak měla byste nějaký osobní tip, JAK ten vztah navázat nebo jak udržet bezpečí ve třídě?

Když navazuju vztahy, tak mě zajímá, co má ten člověk rád, co ho baví. Samozřejmě ve třídě takhle nemůžu poznat každého, ale v takových drobnostech, když můžu, tak se zeptám. Zajímám se, jak přemýšlí nebo jak se cítí. Měla jsem ve třídě dvě holky, které v matice vždycky dělaly něco jiného, jedna pak dostala cenu za animovaný film, který vytvořila (pracovala na něm i v hodinách matematiky). Viděla jsem je v té druhé lavici, že dělají pokaždé něco jiného, ale písemky pak zvládaly, tak jsem přijala, že matiku dělat nebudou, že je umění baví víc, a přesto jsem k nim měla hezký vztah. Bavily jsme se o tom pak a já jsem věděla, že to není osobní, že to nedělají mně. Jedním uchem poslouchají, ale jinak se věnují něčemu, co je naplňuje.

No a to bezpečí ve třídě, co to pro Vás znamená?

Já to chápu hlavně tak, že to je jakási jistota v tom, jak se chová učitel a jak reaguje na situace. Myslím si, že učitel musí to bezpečí držet svým lidským chováním a předvídatelností. Tím dá studentům najevo, že je celistvá osobnost, že se na něj mohou spolehnout. A myslím si, že je hrozně důležitý, že když jako učitel něco řeknu, tak abych to taky udělala.

Moji žáci třeba ví, že nemám ráda podvádění a že na známkách mi nezáleží. Že si k nim nevytvořím vztah podle toho, jaké mají známky, ale podle toho, jak se k sobě chováme. Na začátku jsem jim řekla, že když najdu někoho s tahákem, má za pět. Žádná oprava, prostě to tak je. Že mi to vadí a že to to jediné, co si opravdu nepřeju, aby se dělo.

A dělo se to i tak?

Dělo, ale ti, kteří to udělali, byli už v tu dobu nespokojení se svými známkami. Jeden si pak našel doučování, protože si řekl, že nechce čtverky, a hodně se zlepšil, a jiný to přestal dělat (asi se začal víc učit), nebo jsem si toho už pak nevšimla. Oni to žáci a studenti moc neví, ale učitel všechno vidí – např. jak se kdo dívá, divně hýbe, …