Česká republika řeší nedostatek učitelů, studenti mají velkou jistotu uplatnění, říká proděkanka Švandová
Proděkankou pro rozvoj učitelských programů bude v následujícím období Veronika Švandová.
Od fyziky k učitelství se Zdeňkem Bochníčkem
S doc. RNDr. Zdeňkem Bochníčkem, Dr., jsme si povídali při příležitosti jeho odchodu z pozice proděkana pro učitelské programy na Přírodovědecké fakultě MU. Rozhovor se ohlíží za jeho dlouholetým působením ve vedení fakulty, proměnami učitelství i radostmi z práce s budoucími učiteli.
Co vás přivedlo k fyzice – a později k práci s budoucími učiteli?
Fyzika mě bavila od základní školy. Mám takovou dětskou vzpomínku – dostal jsem jako dítě optickou stavebnici, kde se daly konstruovat dalekohledy, kukátka, mikroskopy. A vzpomínám si, jak jsem si jednou hrál s čočkou u lampičky a najednou jsem na zdi uviděl obraz vlákna žárovky. Úplně mě to ohromilo a možná právě tento zážitek předurčil moje budoucí zaměření na fyziku.
Rád jsem doučoval. Nejprve svoje spolužáky, samozřejmě zadarmo. Pak jiné žáky za úplatu. Jednak to byl vítaný zdroj příjmů a jednak mě to opravdu bavilo. Hledat způsob, jak věci vysvětlit co nejjednoduššími argumenty a analogiemi a pak sledovat a spoluprožívat radost, když se to povedlo.
Vzpomínáte si na učitele, který vás v mládí nejvíce ovlivnil?
Asi to byla učitelka matematiky a fyziky paní Zlámalíková na základní škole. Dodnes mám v hlavě, jak přišla do třídy a řekla: „Pokud zmačkám papír, je to fyzika, pokud jej zapálím, je to chemie‟. To bylo v době, kdy jsem jako žáček o fyzice a chemii neměl žádnou konkrétnější představu. V ten okamžik se mně v hlavě cosi spojilo. Léta tento příklad používám při své výuce fyziky pro chemiky a biochemiky.
„To, co učitelé středních a základních škol potřebují nejvíce, je respekt a uznání.“
doc. RNDr. Zdeněk Bochníček, Dr.
Několik let jste působil jako proděkan pro rozvoj učitelských programů na Masarykově univerzitě. S jakou představou o jejich rozvoji jste do této role vstupoval – a podařilo se ji podle vás naplnit?
Úplně ne. Za velké podpory pana děkana Kašparovského jsme chtěli akreditovat pětileté učitelské programy. Což se z různých důvodů nepodařilo. Teď připravujeme reakreditaci učitelství v původní podobě 3+2 (poznámka redakce: 3 roky bakalářského studia + 2 roky magisterského studia) a pod vlivem nových rámcových požadavků MŠMT je stále jasnější, že sestavení pětiletého studijního plánu by dávalo mnohem větší smysl než umělé rozdělení na 3+2.
Pamatuji si, že jste se přišel podívat na naši hodinu v rámci studia biologie, kde jsme prezentovali vlastní výukové výstupy. Jaký to pro vás mělo význam? Vnímal jste to jako způsob, jak sledovat přípravu budoucích učitelů, nebo třeba i jako inspiraci pro zlepšování výuky na fakultě?
Předmět Reflektivní seminář (dříve Didaktický seminář) vzniknul asi před třiceti lety a byl vyučován dlouhá léta pouze pro studenty učitelství fyziky. V reakreditaci učitelských programů v roce 2017 se mně podařilo přesvědčit garanty učitelských oborů, že by to mohl být smysluplný předmět také pro jiné učitelské aprobace. Cítím tak trochu, že to je moje dítě a zajímám se, jak prospívá. Velmi rád sleduji výuku svých kolegů nebo středoškolských učitelů, ale z pochopitelných důvodů s tím nemohu otravovat moc často.
Kterou změnu nebo projekt, který se během vašeho působení podařilo prosadit, považujete za nejdůležitější?
Za největší úspěch považuji dvojí akreditaci studijních programů, rok 2011 a 2017, kde jsem se významnou měrou podílel zejména na akreditaci učitelství a vždy prošly bez námitek. Zároveň to však bylo v mé proděkanské dráze nejvíce stresující období a největší profesní výzva.
Jak se podle vás v posledních letech proměnilo studium učitelství i studenti, kteří do něj přicházejí?
Studium učitelství se výrazně proměnilo a s novou reakreditací, která se připravuje na příští rok, se bude dál vyvíjet. V průběhu let se výrazně posiluje pedagogická praxe a také předměty vytvářející tzv. měkké kompetence budoucích učitelů. Na druhé straně se musí oslabit výuka oboru, což nevnímám nutně jako negativum. Jen je třeba myslet na to, aby byla zachována přiměřená míra.
Věřím, že pořád máme studenty, jejichž hlavní motivací je stát se učiteli a chtějí celý profesní život strávit prací s mladými lidmi. Často slyšíme, že oborové znalosti uchazečů o studium, a nejen učitelství, se postupem času zhoršují. Nevím, možná ano. Já nějaká tvrdá data pro podporu tohoto stanoviska nemám. V každém případě jsem přesvědčen, že úspěšnost ve studiu není primárně dána znalostmi na jeho počátku.
Čím by podle vás bylo možné motivovat více mladých lidí, aby ve školství nejen začali, ale také v něm zůstali?
To je širší problém, na nějž vysoká škola v podstatě nemá žádný vliv. Myslím, že to, co učitelé středních a základních škol potřebují nejvíce, je respekt a uznání. Zejména od žáků ale ještě více od rodičů. Nevím o žádném způsobu, jak toto z pozice fakulty vzdělávající učitele ovlivnit.
„Začátek nebude snadný, ale postupem času se to usadí.“
doc. RNDr. Zdeněk Bochníček, Dr.
Jakou radu byste dal studentům učitelství, kteří právě vstupují do praxe?
Ať to hned nevzdají. Začátek nebude snadný, ale postupem času se to usadí, učitel získá rutinu a bude si moci své povolání užívat.
Vybavíte si moment se studenty, který vám připomněl, proč má práce s budoucími učiteli smysl?
Ano. Naposledy 18. února 2026. To jsou ty chvíle, kdy se naplňuje život učitele. Pokud si toto přečtou naši studenti učitelství fyziky, budou přesně vědět, o co šlo.
Je něco, co byste – s odstupem času – udělal jinak?
V žádném případě si nemyslím, že jsem vše udělal dokonale. Určitě by řada věcí mohla být udělána lépe. Ale nestal se žádný skutečně velký průšvih, který bych způsobil, a tak se snad za své šestnáctileté působení ve vedení fakulty nemusím stydět.
„Chybí mi to už dlouho: lidský kontakt.“
doc. RNDr. Zdeněk Bochníček, Dr.
Jaké přání byste vyslovil pro budoucnost učitelských programů na Přírodovědecké fakultě?
Ať zůstanou. Ať mají dostatek motivovaných studentů a trvalou podporu vedení fakulty a – jednotlivých ústavů.
Co vám bude z práce na fakultě nejvíc chybět?
Chybí mi to už dlouho: lidský kontakt. Dvanáct let jsem byl proděkanem pro studium. A na začátku to bylo tak, že jsem přišel na studijní oddělení a postupně za mnou přicházely studijní referentky s podpisovou knihou a probírali jsme jednotlivé žádosti studentů. Často jsem se jich ptal na radu, jak danou situaci řešit, a na jejich názor jsem hodně dal. Pak to postupně zmizelo a už se jen klikalo v ISu. Škoda.
Na co se naopak těšíte v nové životní etapě?
Ukončení proděkanství je nepochybně pracovní úleva. Učení mě baví a rád bych v tom pokračoval, pokud to ještě půjde. Těším se, že se jiných mimovýukových povinností budu postupně zbavovat a předávat je mladým, kteří určitě přinesou novou krev a elán.
Mám dvě velmi šikovné děti, tři úžasná vnoučata a naprosto skvělou manželku, se kterou žiji čtyřicet let. Chci si užívat život s nimi.
