Půl století působení doc. Laciny ve službách fyziky

Doc. Aleš Lacina patří mezi významné osobnosti Přírodovědecké fakulty. Po letech pedagogické i vědecké práce se nyní dívá zpět na náš rozhovor vzpomíná na začátky své kariéry, největší výzvy i radosti spojené s výukou.

Kolik let jste působil na fakultě?

Moje zaměstnání se tu datuje od září 1971, takže jsem zde působil přes půl století. A připočítám-li k tomu i své předchozí studium na fakultě, tak jsem na ni docházel téměř šedesát let.

Co Vás vede k rozhodnutí, že se budete v životě zabývat fyzikou?

Je to sice už velmi dávno, ale myslím, že jsem tím způsobem v tomto směru že můj středoškolský učitel. Jaroslav Veverka. Fyzika, o níž jsem na začátku nevěděl zhola nic, mi v jeho podání postupně rostla před očima jako úctyhodná, logicky se shoduje, vnitřně provázaná konstrukce, přináší světu spolehlivý základ a přesný řád. Vědomí tohoto řádu a úcta před ním mně – nedospělci – v těch letech velmi prospěly. Nadto se mi fyzika zdá hezká a lákavá. Vnímal jsem ji jako cosi, čemu se rozhodně stojí za to věnovat. Pro další studium fyziky jsem tedy byl vybaven dobře. Tak dobře, že jsem se s ní paradoxně kvůli tomu o nějaký rok později rozešel. V roce 1965 jsem ji začal studovat na přírodovědecké fakultě (tehdejší UJEP). Nicméně brzy po tom, co jsem se v nové škole poněkud rozkoukal, začal jsem mít pochybnosti, jestli tam nechodím trochu zbytečně. Pokud jde o fyziku, a právě kvůli ní jsem na fakultě šel, se totiž celý první dva roky jen doplňovaly detaily do základní struktury vědomostí, kterou jsem si už přinesl ze střední školy. Nebylo to sice špatné, k nadšení jsem měl však daleko. Ale abych to zkrátil: nakonec všechno dobře dopadlo. Ve třetím ročníku začala fyzika teoretická, o jejíž existenci jsem měl do té doby tušení jen velmi mlhavé, pokud vůbec nějaké, a představuji žádnou žádnou. A ta splnila moje očekávání ve vrchovaté míře.

Co bylo Vaším hlavním oborem ve fyzice? Co bylo předmětem Vašich článků?

Vystudoval jsem fyziku pevných látek az teorie pevných látek pochází také z mých prvních vědeckých článků. V této oblasti jsem rovněž absolvoval vědeckou aspiranturu (CSc.) a později se i habilitoval. V souvislosti s narůstajícími pedagogickými povinnostmi – a snad ještě ve větší míře vzhledem k vlastnímu přesvědčení, že se teorie pevných látek bez mého přispění dobře obejde – se moje publikační činnost přeorientovala směrem k disciplínám, které jsem vyučoval (skripta, fyzikálně-historická pojednání, komentáře a opravy tradovaných chyb v učebnicových výkladech). V posledních letech jsem napsal i několik obecněji koncipovaných textů o problémech fyzikálního vzdělávání.

Kdy jste se rozhodl, že půjdete cestou učitelství fyziky?

Tady se vrátím kousek zpátky: i když jsem z učitelské rodiny, učitelství mě za studií nenapadlo vůbec. Chtěl jsem se stát vědeckým pracovníkem. A teoretická fyzika ani k učitelství moc nesměřovala. Nadto nás tenkrát stará generace k vyučování příliš nepouštěla. Já jsem se k němu konečně dostal až po více než třech letech. Začínal jsem vedením cvičení z teoretických předmětů pro odbornou fyziku. První z nich byly užití skupiny ve fyzice a elektrodynamika, ale postupně jsem cvičil téměř všechny disciplíny, které se v té době na katedře teoretické fyziky vyučovaly. Koncem sedmdesátých let mi pak svěřili přednášku z termodynamiky a statistické fyziky a brzy na to iz kvantové mechaniky pro budoucího učitele. Od té doby jsem se začal ve studiu učitelství fyziky angažovat i jinak. Na toto studium se totiž často dívalo s určitým despektem, jehož věcný obsah je jaksi slabším odvarem studia odborné fyziky. To jsem považoval (a dodnes považuji) za hluboce nespravedlivé a trvale jsem tomuto názoru oponoval.

Pozice to nebyla nijak jednoduchá ani vděčná. Didaktikům se totiž nezřídka stávalo, že nadřazovali pedagogické požadavky kvality či dokonce věcné správnosti výkladu, což bylo ovšem pro odbornou fyziku nepřijatelné a měly proto tendenci sledovat na ně a potažmo na celé studium učitelství spatra. Pedagogové a didaktici tento pohled zase vnímali jako křivdu a neměli rádi ten druhý břeh. Když se tedy člověk do této oblasti vydal, riskoval nelibost z jedné a přezíravost z druhé strany.

Učení se mi však líbilo, takže jsem nakonec měl přednášky z termiky a molekulární fyziky, úvod do fyziky mikrosvěta, kvantové mechaniky, termodynamiky a statistické fyziky, struktury a vlastností látek i několik přednášek a seminářů výběrových. A leccos z toho jsem dokonce k vlastní přednášce i cvičil, což jsem měl moc rád.

Jak se pak vyvíjela Vaše kariéra?

Od svého nástupu na fakultu v roce 1971 až do roku 1992 jsem působil na teoretické fyzice. Po listopadu 1989 byli vedoucím pracovištěm politická spojení s předchozím režimem nahrazeni lidmi bez tohoto zatížení. Nový vedoucí tehdejší katedry didaktiky fyziky garantující studium učitelství fyziky, později přejmenované na katedru obecné fyziky, však po dvou letech zemřel. A protože jsem měl v té době k učitelství nejblíž, tak jsem byl do této funkce ustanoven já. Se mnou na toto pracoviště oslabené odchody několika jeho členů přešly i významné posily: prof. Jana Musilová (z katedry fyziky pevné fáze) a prof. Jan Novotný (z katedry teoretické fyziky). Na této pozici jsem působil 13 let, tedy do roku 2005.

O další funkční období jsem se pak již neucházel. V témže roce prof. Musilová odešla na nově etablovaný Ústav teoretické fyziky a astrofyziky a prof. Novotný na Pedagogické fakultě. Dalšího půl roku vedl katedru kolegu Bochníčka. Ale protože šlo o pracoviště poměrně malé, bylo v souvislosti s fakultou na ústavní struktuře připojeno k Ústavu fyziky a technologií plazmatu. Já sám jsem se pak po několika letech vrátil tam, odkud jsem před čtvrtstoletím vyšel – totiž na Ústav teoretické fyziky; ovšem už jen jako služebně i věkově nejstarší „výběhový model“.

Kdo Vás za studií nejvíce inspiroval?

Inspirovat vás může ledacos, třeba i to, jak byste sami působit nechtěli. Máte ale samozřejmě na mysli inspiraci pozitivní. Učitelů, které bych v něčem mohl vnímat jako vzor, ​​​​měl jsem více. A byly to dobré vzpomínky. Mám-li však vybrat jediného, ​​​​pak je to doc. Jan Celý. To byl podle mého názoru skvělý učitel, byť by u současných kritiků asi příliš neobstál pro jistou monotónnost projevu. V posluchárně se totiž do publika téměř nepodíval a „jen“ souvisle mluvil. Bezvadně připravený, perfektně srovnaný, krásně zformulovaný výklad spatra – za sebe a ze sebe. Co by člověk chtěl víc? Novodobé požadavky, podle nichž by měl být učitel především herec, průvodce, animátor, moderátor, ..., čímž by měl své svěřence zaujmout, příliš nesdílím. To, co by mělo hlavně zaujmout, je přece ten obsah, ne?

Vzpomínáte si na svou první přednášku? Jak se od té doby Vaše přednášky změnily?

Na první jednu konkrétně ne, ale na první přednášku ano. Vzrušení a nervozita byly tehdy moje základní pocity. A ve slabší míře mne pak provázely i nadále. Jsem totiž docela trémista, takže jsem byl na začátku každého nového semestru, včetně těch posledních, vždycky poněkud neklidný. Zejména, když jsem začínal nějaký nový předmět nebo měl nějakou skupinu studentů úplně poprvé. Po pár týdnech se však situace vždy usadila a do posluchárny jsem pak většinou chodil opravdu rád. A v případě některých skupin, na něž jsem pak i dlouho vzpomínal, jsem se na každé setkání s nimi vyloženě těšil.

Nová přednáška (i cvičení) vyžaduje důkladnou, pečlivou přípravu a pak její menší počáteční tvar konverguje dalších několik let většími čimi a pilováním různých podrobností k jakž takž ustálené podobě. A ještě poté se průběžně ladí některé detaily – řekl bych, že už operativně – v reakci na aktuální odezvu studentů.

Vystupoval jste někdy před středoškoláky? Chtěl jste někdy učit na střední škole?

Ano, po řadě let v rámci Fyzikálního soustředění na Cikháji, které jsme začali organizovat na někdejší katedře obecné fyziky jako závěrečné akci pro úspěšné řešitele Korespondenčního semináře z fyziky pro středoškoláky počátkem devadesátých let dnes už minulého století. Korespondenční seminář jsme někdy na přelomu tisíciletí pořád přestali, „Cikháj“ se však každoročně koná dodnes. Pro středoškoláky jsem míval i přednášky popularizačního rázu na různých gymnáziích, kam většinou zvali moji bývalí studenti, kteří se tam mezitím už uchytili jako učitelé. A opakovaně jsem působila také v úspěšných kurzech pro řešitele krajských kol Fyzikální olympiády před jejím kolem celostátním.

Pokud jde o souvislou výuku na střední škole, musím přiznat, že jsem párkrát přemýšlel o tom, že za ni fakultu měním (ne vždy a ne všechno se mi tu totiž líbilo). Ale s přibývajícím věkem ve mně narůstal pocit, že bych to na dnešním běžném gymnáziu v běžných třídách asi moc neuměl, snad jen nějaký výběrový seminář pro zájemce.

Zvažoval jste někdy odchod na jinou univerzitu?

To ani ne. Několikrát jsem spolupracoval s jinými univerzitami, ale z Brna jsem nikdy nechtěl odejít. Jednak mám tohle město rád a kromě toho si myslím, že naše fakulta je velice dobrý podnik.

Máte dojem, že se studenti během let mění?

Schopnosti studentů nebo jejich nadání se asi nemění. Jsou tu studenti velice šikovní, s nimiž je radost pracovat a samozřejmě i studenti horší. Tak tomu bylo i bude vždy. Ale pracovitost a pracovní návyky jsou v průměru čím dál horší.

Vnímal jste někdy rozdíl mezi studenty učitelství a odborníky?

Mezi studenty jsou vždy někteří zaujatější než jiní. Dělicí čára v tom však nevede mezi studenty učitelství a odborníky. Čím se tato dvě studia liší je budoucí práce jejich absolventů, čemuž by měl odpovídat i charakter jejich přípravy. Budoucí učitel by měl univerzitu opouštět s dobrou znalostí celé fyziky, tedy se spolehlivým nadhledem nad tím, co bude vyučovat. Dobrou znalost celé fyziky bych rád viděl iu budoucích odborníků a konkrétní specializaci až jako nadstavbu nad ní. V tomto případě se mi však nezdálo, že k tomu jejich příprava směřuje.

Je tedy podle vás v pořádku, že mají učitelé některé předměty společné s odborníky a některé samostatně?

O tom se na fyzikální sekci opakovaně diskutovalo, při čemž se názory lišily i velmi radikálně. Obě možnosti, jak tomu ostatně i obecně bývá, mají svá pro a proti. Obsah základního kurzu, o nějž jde především, se hodně kryje s obsahem středoškolské fyziky, takže je možné s poněkud demagogickým tvrzením, že „fyzika je jenom jedna“ argumentovat ve společném prospěchu výuky. Na druhé straně právě výuka alespoň některých z těchto partií (včetně odlišení různých úrovní výkladu a upozornění na možnosti i úskalí různých elementarizací) by mohla být praktickým vzorem pro budoucího učitele. Vybraná konkrétní témata jsou pak sice z tohoto hlediska připomínána v nejvyšších ročnících v didaktických předmětech, avšak již odděleně od živého kontaktu s celkem samotnými disciplínami. Sám jsem tuto časovou vzdálenost vnímal jako nevýhodu a didaktiku (fyziky) si pro sebe definoval jako dobře vyučovanou fyziku. A tak bych spíše preferoval samostatnou přípravu obou druhů studia.

Co vám práce na fakultě dala? Na co budete vzpomínat?

Pominu-li jistě významný fakt, že jsem si tu vydělával na živobytí, pak radost z práce, která mě bavila, a hlavně kontakt se studenty. A i když jsem se, z jiných důvodů, konečně rozhodl z fakulty odejít, po studentech se mi bude stýskat. S mnohými absolventy se stýkám dodneška a mám mezi nimi i velmi blízké přátele. Na ně na všechny tedy v dobrém vzpomínám. A poněvadž člověk zažije za půlstoletí ledacos, mám jistě i vzpomínky méně dobré. Ale ty do takového rozhovoru nepatří. Ostatně myslím, že těch se postupně zbavím.

Pane docente, mockrát děkujeme, že jste se podělili o své vzpomínky i zkušenosti. Budete nám tu chybět, odchází s Vámi i kus historie naší fakulty. Přejeme Vám, ať užíváte v klidu a ve zdraví.