Rozhovory s absolventy – Daniel Bačovský

Pokus na klíčení semen. Autor: Archiv Daniela Bačovského

Ahoj Dane, děkuju, že jsi přijal pozvání na rozhovor.  Na začátek by mě zajímalo, jak ses vůbec dostal k učitelství. Vzpomeneš si, kdy ses poprvé rozhodl, že chceš být učitelem? A co tě k tomu vedlo?

Už od malička jsem si hrával na školu s babičkou. Ona zastávala roli žáka a já jsem byl učitel. Ona sama byla povoláním učitelka. Vždycky mě opravovala, jak by se učitel měl chovat, jaký by učitel měl být a tak. V roli učitele mi bylo dobře, byla to pro mě zároveň i hra. Cítil jsem se takto příjemně. Postupem času mě dál role učitele fascinovala a vždycky jsem přemýšlel, jak by to učitel mohl udělat jinak. Jak by se hodina, která mě nebavila, dala změnit. Takto jsem přemýšlel už na základní škole. No a taky jsem moc rád doučoval své vrstevníky a mladší příbuzné. Definitivní rozhodnutí pak padlo na střední škole. Tehdy jsem si nedokázal představit, že bych dělal v životě něco jiného. Přestože jsem zvažoval i jiné obory. Nicméně učitelství byla hlavní možnost. Ani jsem nic jiného nakonec nezkoušel.

A teď si to dokážeš představit?

Teď už ano. Spoustu profesí. Fotografování například, nebo bych vytvářel trička s potiskem. Nebo si otevřel vlastní občerstvení. Určitě by se něco našlo.

Inspiroval tě někdy nějaký učitel?

Určitě. Už ve škole jsem se snažil si od každého učitele brát něco, co funguje. To člověk pozná už jako žák, co na něj platí. Nejvíc mě inspirovala asi moje třídní na prvním stupni. Ona byla hodně lidská. Věřila mi. Taky moje třídní na gymnáziu. Byla nadšená pro práci, veselá. Vlastně jsem měl radost z toho, že ji ten předmět baví. Byl jsem vždycky rád, že v té atmosféře můžu být. Že to učení bylo skoro spíše dobrodružství, příběh. Nebyla to povinnost. Ona byla opravdu autentická. Dávala tam něco ze sebe.

V čem vidíš největší rozdíl mezi tím, jak jsi vnímal školu jako student a jak ji vnímáš teď jako učitel?

V povinnostech. Každá pozice skýtá jiné povinnosti. V obecné rovině se stále cítím jako žák. Když učím, tak se snažím sám sebe si představit jako žáka, jako bych si to vysvětloval. Snažím se to vysvětlit sám sobě. Taky rozdíl je i v přístupu, ve vztahu učitel a žák. Vztah učitele k žáku, alespoň ten můj, je otevřenější, než jsem já zažíval. Snažím se být otevřenější, víc se pokoušet o spolupráci.

Co je podle tebe nejtěžší na práci učitele v 21. století?

Asi celkově rozhodnout, co, jak a proč učit. Vybrat nejdůležitější témata, vyargumentovat i sám sobě, co je teda to důležité, podle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Současné RVP poskytuje poměrně velkou svobodu, a proto je důležité vybrat ta konkrétní témata, která jsou v kontextu s naším ŠVP. Dál určitě proměna role učitele. Učitel není jen nositel vědomostí, ale vlastně průvodcem v té záplavě informací kolem nás. Taky vnímám tlak na stálé učení se novým nástrojům, technikám. Zkrátka se snažím neustrnout a posouvat se. Výzvou je taky různorodost žáků. Snaha o individualizaci a s tím související témata. No a samozřejmě něco jako work-life balance. Učitelství má tendenci brát člověku volný čas, nutit člověka brát si práci domů.

Máš pocit, že když jsi byl ty na střední škole, tak byla různorodost stejná?

Myslím, že byla stejná.

Aktivity v rámci terénního cvičení. Autor: Archiv Daniela Bačovského

Vím o tobě, že jsi začal učit za covidu. Co všechno bylo potřeba zařizovat? Dá se na něco takového vůbec připravit budoucí učitele?

Já jsem učil až v tom uvolněnějším režimu. Takže žádné hodiny přes Zoom, Teamsy a tak. Žáci už chodili do školy. Museli jsme testovat žáky ve školách, byla nějaká opatření. Takže tolik změn zase ne. Kdyby mě potkal ten tvrdý režim, tak myslím, že bych to zvládl. Na tohle mě vysoká škola připravila dobře. U nás na škole tyhle věci byly dobře organizované, pokyny byly jasné. Takže spíš to byla robotická práce, souhrn kroků, které se musely dodržovat. Na všechno byl nějaký pokyn. Málokdy jsem musel nějak improvizovat. Situace, že bych nevěděl, co dělat, spíš nenastávaly.

Na gymnáziu ve Šlapanicích, kde učíš, jsi vytvářel i nový předmět s názvem Současný svět. Mohl bys krátce shrnul, čeho se předmět týká a co stálo za jeho vytvořením?

Myšlenka vzešla na základě hromadících se požadavků žáků. Často měli otázky v běžných hodinách zeměpisu ohledně aktuálních světových a domácích problémů, trendů. Chtěli prostě pochopit všechny ty informace ze současného světa, které se na ně valí. Takže jsem chtěl žákům dát možnost nějak uchopit geografická témata a lépe se v tom současném světě orientovat. Celé to byl vlastně můj nápad. Nevěděl jsem, jestli se to někde nějak takto už učí. Taky jsem integroval do výuky metody, které rozvíjí kompetence a gramotnosti, které se do běžné hodiny moc nevlezou. Kritické myšlení, analýza a interpretace informací, motivace k aktivnímu občanství. V běžných hodinách je víc žáků, ne každého to téma zajímá. Naopak Současný svět je právě pro ty, které to zajímá. Je tam menší počet žáků. Snažím se o to, aby si některá témata volili sami žáci. Dávám jim určitý prostor. Nicméně máme i nějaké tematické celky. Například revoluce, které změnily svět, globalizace, geopolitika, ohniska neklidu, současná přírodní rizika, udržitelný rozvoj.

Takže to není povinný předmět, ale můžou si ho někteří vybrat?

Je z nabídky povinně volitelných. Ve třetím ročníku mají na výběr z několika předmětů, které jim rozšiřují obzory trochu jinými směry.

A jak se ti ten předmět povedlo založit? Co je k tomu potřeba?

Určitě to začne jednáním s vedením. Nicméně, když zakládáš na škole nový předmět, je důležité mít jeho koncept opravdu dobře promyšlený a konkrétně uchopený už před prvním jednáním. Nejde jen o samotný nápad, ale o jasnou představu o tom, co má předmět rozvíjet, jaké kompetence žákům přinese, a čím se bude lišit od toho, co už ve škole existuje.

Dalším krokem je přesvědčivě ukázat, že předmět přirozeně zapadá do školního kurikula – že má své místo ve ŠVP, navazuje na profil školy a zároveň nezasahuje nebo nekonkuruje obsahu ostatních předmětů. Taky je potřeba dobře rozmyslet, v jakém ročníku se bude vyučovat, aby to bylo logické z hlediska návaznosti a přiměřené pro danou věkovou skupinu.

Mimo gymnázium učíš několik předmětů i na Přírodovědecké fakultě tady na Masarykově univerzitě. Je moc velký rozdíl učit žáky a dospělé studenty vysoké školy?

Studenti jsou určitě samostatnější. Takže nějaká míra samostatnosti. Na střední škole člověk žáky více vede, více kontroluje. Taktéž samotný cíl výuky se liší. Na střední škole rozvíjíme kompetence, gramotnost v daných oblastech. Ale největší rozdíl je asi samotná role učitele. Na střední škole víc člověk sleduje chování, formuje hodnoty, učí zodpovědnosti, empatii. Na vysoké škole je učitel spíš odborný garant, někdo kdo inspiruje k tomu, jak by se učitelství samotné dalo dělat. Protože učím právě budoucí učitele. Už jen tím jak já učím je, tak oni sami se tím učí, jak učit. Zároveň ale nemám pocit, že bych musel nějak řešit, že mě třeba hodnotí, že porovnávají, jak učím je. Chápu, pokud podle mě posuzují svoje učení, ale zároveň je to trochu ber nebo nech být. Určitě k tomu nepřistupuju, jako že bych měl patent na rozum.

Co bys chtěl, aby si studenti z tvých hodin odnesli i do života mimo školu?

Určitě znalosti, vědomosti. Kvůli tomu tam jsem. Taky nějakou radost z objevování souvislostí, z učení se nových věcí, nějakou zvídavost. Dál aby získávali nějaký respekt k sobě samému, k ostatnímu. Nějakou důvěru ve svoje schopnosti, důvěru k ostatním v kolektivu. A taky teda určitě odvahu se ptát. To je důležité. Mám pocit, že odvaha klást otázky často chybí. Určitě u některých ano. Přitom je to hodně důležité do života.

A je něco, co studenti třeba naučili tebe, aniž by si to sami uvědomovali?

Od těch nejmenších určitou dětskou zvídavost, kterou je dobré v sobě pěstovat. Taky s nimi pokaždé znovu objevuji svět. Vlastně jejich optikou, úplně jinou, než mám já sám. Dál asi trpělivosti, flexibilitě. Taky radost z maličkostí, nadchnutí se pro nějakou drobnost. Klidně nějakou úplně běžnou věc. Často mám radost, když se někdo upřímně zasměje vtipu, překvapí mě nějakou laskavostí.

Co bys poradil svému začínajímu já teď po několika letech praxe?

Asi více trpělivosti. Všechno má svůj čas. Člověk není hned dokonalý, ani vlastně není dobře se o to snažit. Autenticita je vždycky víc. Na začátku jsem se vlastně snažil o nějaké dokonalé přípravy a ono je to spíš o tom, že člověk je v pohodě s tím, že nemá všechno pod kontrolou. Že ta hodina je dokonalá už tím, že nikdy nebude dokonalá, protože každou hodinu je něco už na začátku jinak než bylo v plánu. Neorientovat se tolik na výsledek, být víc přítomný. Víc nechávat věci plynout. Netlačit tak na svůj výkon a na nějakou svoji dokonalost.

Dane, díky moc za příjemný rozhovor a přeji hodně štěstí a nadšených studentů nejen ve školních, ale i v univerzitních lavicích.