Buněčná filozofie aneb biologie na křižovatce

Na MU jste vyučovala řadu let patologii, genetiku, molekulární biologii a další odborné předměty. Od roku 2013 navíc učíte kurz „Biologie nádorů pro každého aneb buněčná filozofie”. V čem se tzv. Buněčná filozofie odlišuje od Vašich ostatních předmětů?

Řekla bych, že právě tou druhou částí. První polovina přednášky představuje samotnou biologii nádorů, byť na jednodušší úrovni, než učím běžně biology specialisty, a ta druhá hledá přesahy, jde za hranice biologie a hledá jiné úrovně uchopení. Tedy jednak je tento kurz specifický svým obsahem, ale i formou. Myslím si, že je to něco, co není úplně běžné ve výuce.

Jak se Vám, jako vyučující, tento specifický kurz učí? Je Váš přístup odlišný?

Ano, nepochybně. To, co teď řeknu, platí i pro ostatní předměty, které učím, ale pro tento naprosto mimořádně – mám dojem, že v této výuce se víc než v čemkoli jiném odkrývám. V tomto předmětu jsem nejosobnější a nejotevřenější, jak mohu být. Před každou přednáškou se připravuji, je tam jisté rozechvění, jestli se se studenty naladíme, porozumíme si, to mám před každým semestrem, před každou přednáškou, ale u tohoto předmětu mám tyto pocity mnohem výraznější. Přijmou mě, nepřijmou? Ta nervozita je mnohem větší.

A už jste se setkala s nepřijetím Vašich myšlenek, které studentům předkládáte?

Tento předmět nekončí zkouškou, ale končí pro studenty napsáním eseje. Chci, aby esej navazovala na tento předmět, ale jakou souvislost si zde student pro sebe objeví, to je na něm. Proto ten záběr, o čem studenti píší, je široký, a jejich myšlenky jsou často dost osobní. Od začátku kurzu opakuji, že nejde o to, aby studenti měli stejné názory jako já. Chci, aby si studenti pozorně vyslechli přednášky a pak si udělali vlastní názor. A vždycky se najde někdo, kdo má odlišný názor, což zcela akceptuji. Každý rok se objeví alespoň jeden student, který těm nádorovým buňkám fandí, má za to, že to jsou průkopnické buňky, které se snaží objevit něco nového. Takže i takovýto postoj tam je, ale proč ne.

V souvislosti s tím jsem si vzpomněla, že ve své knize „Co nás učí nádory?“, která vznikla jako skripta k Vašemu předmětu, píšete, že určitý druh sobectví je potřeba pro to, aby se celý systém udržel v pozoru. Z toho vyplývá, že nádorové buňky mohou být svým způsobem nezbytné pro fungování organismu.

To je závěr, který udělali lidé, kteří se zabývají teorií her. Oni vytvářeli různé strategie chování, testovali jejich úspěšnost a zjistili, že absolutní altruismus nefunguje, protože je velmi zranitelný. Tvrdí, že špetka sobectví, špetka toho „házení písku do soukolí“ je potřeba, protože nutí ten systém být neustále ve střehu. To jsou jejich poznatky. Já nevím, jestli bych ze studie nádorových buněk a nádorů dokázala udělat podobný závěr, ale docela mi to sedí. Víme, že vždycky zde budou sociopati a lidé s menší potřebou spolupráce, ale kde najít tu hranici, to je zajímavá otázka. Na druhou stranu mi připadá pro fungování organismu nezbytné zachovat v buňkách rovnováhu mezi tím podřízením se zájmu celku, a potřebou vyhovět zájmům vlastním, starat se dobře o sebe sama. Ono se to nevylučuje!

Tento rozhovor budou číst především lidé, kteří učí nebo se připravují, že budou učit biologii na střední škole. Ve svých přednáškách i v knize zmiňujete myšlenky Carla Woeseho o nové biologii. O tom, že „biologie je dnes na křižovatce. (…) Je to volba mezi biologií, která výhradně poslouchá a plní společenské zakázky a mezi biologií, která společnost učí. Protože společnost, která dovolí biologii stát se technologickou disciplínou, která dovolí vědě sklouznout do situace, kdy mění svět bez toho, že by se pokusila mu porozumět, je nebezpečná sama sobě.“ Máte nějakou představu, jak by výuka biologie na středních školách měla vypadat?

Já jsem člověk, kterého biologie na střední škole nebavila. Fyzika, chemie, matematika, to mě bavilo, to jsem chtěla studovat. A až přes zájem o vesmír a kosmonautiku jsem narazila na některé zajímavé biologické otázky. Obsah výuky biologie na střední škole mě nezajímal, ale tohle mě začalo zajímat. Vůbec jsem však neměla tušení, jestli to jde studovat. Až jsem se dozvěděla o molekulární biologii. Měla jsem to štěstí, že jsem patřila mezi první studenty, respektive byla jsem součástí druhého běhu tohoto oboru, který v Brně založil pan profesor Rosypal. Já se neumím vyjádřit k tomu, jak by se biologie měla učit… Ale mám v hlavě článek, který chci napsat, a který má pracovní název Nová biologie. Chci si v něm ujasnit, kde by ta nová pozice biologie mohla být. A vidím tam velké paralely s novou fyzikou. Kvantová fyzika přinesla nové poznatky a umožnila nové věci jako atomové elektrárny (a atomové bomby), tedy praktické dopady svých poznatků. Ale pak jsou tady filozofické dopady, nový pohled na život, na vědu. To úplně „sežehlo“ první objevitele kvantové fyziky, někteří zažívali hluboké osobní krize z toho, jaký důsledek má to, co objevili. A tato fyzika je i po více než sto letech pro nás stále nová, protože v praxi sice máme elektrárny, ale ty nové pohledy na svět, to se zatím týká jen nemnoha lidí, jen nemnozí to přijali. Myslím, že moderní biologie se potýká s něčím podobným. Například nádorová biologie přináší řadu poznatků, díky nimž dnešní diagnostika a léčba nádorů vypadá jinak, než kdykoli dřív. Jenže zároveň má biologie nádorů podle mě velký potenciál proměňovat naši životní filozofii, pohled na život. Musí v tom však být ochota jít přes obory, zvednout hlavu od vlastního pracovního stolu a podívat se za jeho hranu. Ale to asi vždycky bude minoritní. To, že si dovedeme poradit lépe s rakovinou, je úžasné. Elektrárny nám poskytují komfort. Ale to, co mění náš názor na svět, co nás nutí převzít větší odpovědnost, to pro nás tolik komfortní není.

Mám pocit, že školství jako takové k tomu směřuje. Učit mladé lidi přemýšlet nad věcmi z mnoha úhlů, propojovat obory. A věřím, že i Vaše přednášky – spolu s Vaší knihou („Co nás učí nádory – paralely v chování buněk a lidí“) – mohou řadu budoucích či současných učitelů a studentů biologie oslovit a vést k tomuto způsobu chápání přírodních věd. Je před námi poslední neméně důležitá otázka. Téma rakoviny je někdy špatně uchopitelné, médii často nevhodně komunikované. Jak byste si Vy přála, aby byla rakovina ve společnosti chápána?

Tohle je něco, co si teď začínám uvědomovat. Obávám se, že bych na tohle nedokázala odpovědět, nebýt mé současné osobní zkušenosti s nemocí. Díky této své nové zkušenosti si nesmírně silně uvědomuji, jakým způsobem se ve společnosti o rakovině mluví a jak nás tento způsob komunikace programuje. Ale je to něco, co teprve teď začínám mapovat a zjišťovat. Je to zcela nový projekt. Je to velice zajímavá otázka a já jsem ve stadiu hledání odpovědí. Tak možná Vám povím víc někdy příště. Mám první poznatky, ale jsem na začátku. Nesmírně důležitá otázka!

Děkuji prof. Šmardové za poskytnutý rozhovor.

Pokud vás článek zaujal, určitě si nenechte ujít další část rozhovoru s prof. Šmardovou o její knize „Co nás učí nádory – paralely v chování buněk a lidí“, za kterou získala od děkana PřF MU medaili za mimořádný tvůrčí počin.