Online výuka z pohledu studenta

 Computer keyboard

Ráno vstanu, za pět minut mi začíná hodina. Unavená a rozespalá usedám k počítači, pouštím si Teamsy, Zoom nebo Meet. Pustím si kameru, abych se přivítala s učitelem, při první příležitosti ji zase vypnu a jdu si pro snídani...

Než se uvaří čaj, moc přednášky mi neuteče. Vrátím se k ní se snídaní a zkouším přes své žvýkání a hučení mikrofonu učitele rozeznat jednotlivá slova. Chvíli vypadává internet, chvíli se obrazovka seká, příště přistává vrtulník, jindy u někoho doma štěká pes. Člověk má někdy pocit, jako kdyby ani nebyl ve škole a ani to nebyla výuka. Všichni nějak bojují a přežívají.

S příchodem online výuky se změnilo hodně věcí. První věc, kterou člověk postřehl, bylo jakési ticho. Jste sami, jen vy a váš monitor, občas i vyučující, když mu zrovna funguje počítač. Chybí tomu všemu ale dialog. Učitelé se naučili mluvit víc sami pro sebe, protože jim chybí zpětná vazba, studenti musejí překonat nejen svůj běžný ostych, když se chtějí ozvat, ale musí si ještě zvládnout zapnout mikrofon. Možná se vám ale těžko zapíná mikrofon, když od rána do večera sedíte, mlčíte a posloucháte. I herec, než jde na scénu, se potřebuje rozmluvit. V podání studentů se rozmluvení děje ve formě povídání před hodinou, o přestávce, po hodině, při obědě. A když tohle vše zmizelo, jak kdyby už nebylo přirozené otevřít pusu a začít mluvit.

Nejen verbální komunikace hraje důležitou roli. Učitel se v běžné výuce podívá na studenty v lavici a hned dostane signál, v jakém jsou rozpoložení, jak reagují na výklad a jestli nekoukají na tabuli na právě vypočítaný příklad s vysoko zdviženým obočím. V online výuce, jakmile se vypnou kamery, učitel už zděšené nechápavé výrazy studentů nemůže vidět. Je jedno jak se tváříte, pokud nepřekonáte svůj ostych a nepromluvíte, můžete jen poslouchat a doufat, že celý výklad nějak zázračně časem pochopíte.

Zapnutí kamery ale není spása. Pamatuji na začátky online výuky, jak nepřirozené bylo vidět sebe a všechny ostatní obličeje přímo před sebou. Vidět každé poškrábání, každé upravení vlasů a každý pohyb spolubydlícího za jejich zády. Jak kdyby byl člověk pod podrobným dohledem a neměl se kam schovat. Přece jen, byla jsem zvyklá, že mě vidí pouze učitel, když se zrovna kouká mým směrem. Samozřejmě, že spolužáci vidí má záda, ale výrazy v obličeji jsou jen pro mě a mého učitele. Jaká je to pak po online hodině úleva, když si mohu vypnout kameru, ujistit se, že je vypnutá, a moct se přestat kontrolovat. 

Online výuka ale není jen o videohovorech. Velká část výuky přešla na distanční podobu a od této doby jsem si začala vážit toho, jak jsem ráda, že za normálních podmínek nejsem na učivo sama. Vždy je lepší mít možnost poslechnout si výklad od učitele, než jen dostat nějaké materiály a pročíst si je. Zvlášť, když nejsou moc dobře zpracované, protože s tím není zkušenost. Ale i když jsou dobře zpracované, člověka to unavuje. Pořád sám, hlídat si pracovní dobu a udržovat morálku. Ty online hodiny aspoň mají daný rozvrh a donutí mě na ně i vstát z postele. Co víc, když si můžu pustit přednášku díky pár kliknutím, podívám se na ni, i když bych kvůli ní cestu do školy běžně nevážila. Však u přednášky můžu uklízet, obědvat, hrát počítačové hry – cokoli, když mohu mít vypnutou kameru.

Kdybych měla distanční výuku shrnout několika slovy, byly by to sebekázeň, samota a únava. Musíte se sami pečlivě hlídat a kopat do práce, chybí vám lidský kontakt a všechno je to už tak dlouhé, že je to únavné a vyčerpávající. Těším se, až se někdy po tom roce seznámím se svými spolužáky. Těším se, až budu moct jít do školy a vidět normální tabuli. A těším se, až nebudu muset kvalitu výuky hodnotit podle kvality svého wifi připojení.